Choď na obsah Choď na menu
 


Vítězslav Mácha

Titul Rytíř Valaského královstvjá udělený 8. 8. 2008

(* 6. dubna 1948, Krmelín) - Bývalý československý reprezentant v řecko-římském zápase, trenér a sportovní funkcionář.

Se zápasem začal ve čtrnácti letech po shlédnutí zápasu mezi Vítkovicemi a Krakovem. Po třech letech pod vedením zkušeného trenéra Kamila Odehnala se stal dorosteneckým mistrem republiky jak v řecko-římském, tak ve volném stylu. Reprezentační premiéru si odbyl na ME v Minsku v roce 1967, na olympiádě v Mexiku, poté co v přípravě musel shodit 10 kg a na místě chytil infekci z nečisté vody, skončil na desátém místě. V roce 1971 si při tréningu zlomil žebro a toto zranění ho provázelo po zbytek kariéry.

Mácha zvítězil na olympiádě v Mnichově, stříbro vybojoval o čtyři roky později v Montrealu. Dvakrát vybojoval titul mistra světa, v roce 1974 v Katovicích a o tři roky později v Göteborgu. Na mistrovství Evropy dosáhl na nejvyšší příčku v roce 1977, v letech 1973 a 1974 skončil na druhém a v letech 1972 a 1975 na třetím místě. Po skončení aktivní závodní kariéry se stal trenérem reprezentačního družstva. V letech 1990 až 1992 byl členem výkonného výboru ČSOV a v letech 1993 až 1996 předseda Českého svazu zápasu. 6. března 2007 byl uveden do sportovní Síně slávy Moravskoslezského kraje.

Fotogalerie článku:
Vítězslav Mácha
 

 

Vítězslav Mácha: Ze slávy se žít nedá

Krmelín - Nejslavnější a nejúspěšnější český zápasník, jeden z nejúspěšnějších sportovců naší historie žije od svého narození v Krmelíně.

 

Příští týden zahajuje Vítězslav Mácha závodní sezonu. Už ne na žíněnce, ale s holuby.

 

Před pár dny mu bylo šedesát. Své výsadní postavení v zápasnickém světě ve velterové váze do 74 kg potvrzoval deset let, kariéru zakončil šestou příčkou na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980.

Jeho vzory byli Gustav Frištenský a Emil Zátopek, proslul svou vůlí, pracovitostí, odříkáním, odolností, skromností. Zápasu, na kterém se mu líbilo i to, že kromě síly musíte zapojit také hlavu, zůstal věrný i po skončení aktivní kariéry. Nejdříve jako klubový a reprezentační trenér, později jako předseda českého svazu. Po skončení kariéry začal podnikat, jeho celoživotní vášní je chov poštovních holubů. I v této oblasti už slavil řadu úspěchů a dostal se na olympijské hry.

Se zápasem začal ve dvanácti a po třech letech pod vedením zkušeného trenéra Kamila Odehnala se stal dorosteneckým mistrem republiky jak v řeckořímském zápase, tak ve volném stylu. Reprezentační premiéru si odbyl na ME v Minsku v roce 1967.

Rok nato jste startoval na olympiádě v Mexiku, a skončil desátý.

V přípravě jsem musel shodit deset kilo a navíc jsem chytil před soutěží infekci z vadné vody. Takže jinak to ani dopadnout nemohlo.

V roce 1971 jste si při tréninku zlomil žebro, toto zranění vás pak provázelo po zbytek kariéry. Přesto jste dokázal získat v roce 1972 v Mnichově zlato.

Mnichovu předcházelo mistrovství Evropy 1972 v Katovicích, odkud jsem si přivezl svou první medaili. Před Mnichovem jsem ale po přechozené chřipce a absenci v tréninku dokonce myslel na to, že se nominace raději vzdám. Do turnaje jsem navíc vstoupil porážkou od Bulhara Koleva. Následující čtyři duely jsem však vyhrál, ale bolavé rameno se ozývalo stále silněji. Uvažoval jsem, že k finále ani nenastoupím.

To by byla ale obrovská škoda, i když na vás v duelu o zlato čekal mistr Evropy z Katovic, Řek Galaktopoulos.

Soupeř byl favoritem, možná i proto předával medaile řecký král Konstantin, člen Mezinárodního olympijského výboru. V Německu tehdy pracovaly tisíce Řeků, v hale byla obrovská vřava, i rozhodčí mě v prvním kole brali na hůl. Ale postupně se to otáčelo, získal jsem náskok a diváci začali fandit mně. A já Řekovi nedal šanci.

Lékař vám ale musel ošetřit krvácející zranění v obličeji a v závěru jste už zraněné rameno šetřil tak, že jste zápasil jednou rukou. Vy jste si vlastně všechny úspěchy musel doslova vydřít. I stříbro z další olympiády v Montrealu.

Mnichov 1972, to byl vrchol, v Montrealu jsem prohrál ve finále s Rusem Bykovem. Sedm minut ani jeden z nás nezískal bod, pak jsem ho měl téměř na lopatkách a skoro se to nedalo prohrát. Soupeř však zariskoval, hodil mě přes hlavu a já už jsem bodovou ztrátu nedohnal. To už je let, moc často na to nevzpomínám, ze vzpomínek nežiji. Myslím, že těch dvacet let na žíněnce a potom roky v roli reprezentačního trenéra nebo později předsedy svazu bylo tak akorát. Ze slávy se žít nedá, život pokračuje a je potřeba soustředit se na současnost.

Víte však, kde máte uloženy medaile a trofeje?

To ano. Dole v hale mám vitrínu, tam jsou všechny, kromě olympijských. Ty jsou jinde. V minulosti mě totiž dvakrát vykradli, k trofejím ale nedošli. Stačily jim asi cennosti a elektronika.

Jak se cítíte v roli čerstvého šedesátníka?

No, donedávna to bylo ještě dobré, tři roky zpátky jsem ještě ukazoval, jak se zvedá činka. Vzal jsem do ruky šedesátku a hodil ji nahoru. Loni v létě mě ale nějak začala bolet noha, já měl ale více v hlavě holuby a neměl jsem čas zajít do nemocnice. Pak už ale nebylo vyhnutí, doktoři přišli na začínající embolii a říkali, že si mě tam hned nechají. Na reverz jsem odešel domů. Cítil jsem se však špatně, byl jsem hned unavený, dostalo se mi to až k srdíčku. To víte, jedno s druhým a já se zdravotně rozsypal.

Co s tím?

Šel jsem do sebe. Když to řeknu nadneseně, zásadně jsem se změnil a snažím se žít zdravě. Najednou to ale nejde. Snažím se držet dietu, celozrnné pečivo mám třeba rád, ovšem jíst ho každý den… Přestal jsem se honit za prací, korunky tak budou možná chybět, ale nic se nedá dělat. Chodím taky do lesa se psem.

Ještě nedávno jste trénoval mládež v Bašce.

I s tím jsem musel skončit. Dělal jsem to poctivě, ostatně jako všechno. A dost mě to zmáhalo. Takže teď se na zápas zajdu podívat výjimečně, ale spíše už ho sleduji jen v televizi. Navíc úroveň šla hodně dolů.

Nejvíce času už vám spoustu let zabírají holubi. I v chovatelství jste sbíral úspěchy. Jste trojnásobný přeborník republiky, účastník olympiád…

Tím se bavím. V minulých letech se mi docela dařilo, teď už to tak dobré není. Je to stejně složité jako trénovat. Chce to znalosti a musíte hodně chtít. Loni jako by se to ale znovu nastartovalo. Vyhrál jsem přebor Moravy, příští týden začínají letošní soutěže, tak už se těším. Žije tím celá rodina, bratr i syn. Ten mi pomáhá s prodejem, máme stánek s holubářskými potřebami, děláme každoročně i dražbu. Lásku k holubům jsem zdědil po otci, u nás byli holubi vždycky.

Takže do dalších let vám můžeme přát jen zdraví.

Byl jsem zvyklý překonávat bolest a nikdy jsem si moc nestěžoval. Říkali mi: Počkej, až budeš starší. Větší problémy na mě přišly znenadání, a trochu mě to zaskočilo. Když jsme s tátou slavili jeho 88. narozeniny, bál se, s kým bude oslavovat stovku. Tak se musím snažit.

ANTONÍN SACKÝ

 

Zápasník Mácha: Běhal jsem v oranici jako Zátopek

velikost textu:

31. března 2008  1:00

Praha Na mnichovské olympiádě 1972 vyhrál zlatou medaili, na té další přidal stříbro. Patří k nejúspěšnějším českým sportovcům v historii. To je zápasník Vítězslav Mácha, který v neděli oslaví 60. narozeniny. Pozor! Měli byste problém porazit ho i jinde než na žíněnce.

 

Je výborný šachista a taky chovatel holubů, s kterými se stal třikrát mistrem republiky. "Mám to po otci, u nás byli holubi vždycky. Je to stejně složité jako trénovat lidi. Musíte hodně vědět a hodně chtít," říká slavný zápasník.

Víte, co jsem slyšel o bývalých zápasnících? Že mají ze své aktivní kariéry vytahané uši.
Spíš polámané, jak se uvnitř zlomí chrupavka. Říkáme tomu pak karafiáty. Když je to čerstvé, hrozně to bolí. Pak už to jde. Já mám takhle pochroumané jenom jedno ucho, trošičku.

Na uši jste si nenechal sáhnout.
Přesně tak. Byl jsem přece inteligentní zápasník!

A máte po těle nějakou jinou památku?
Jakmile vám je šedesát, máte už památek dost (úsměv). Dlouho jsem se držel. Před rokem jsem se ale kompletně zdravotně rozsypal – přišla nějaká embolka, do toho i klouby. A navíc rameno. Kvůli němu občas nespím, mám ho špatné od olympiády ve dvaasedmdesátém.

Šel jste tenkrát do boje, ačkoli vás bolelo. A bolavé zůstalo, taková byla daň za zlato. Napadne vás někdy: Stálo mi to vůbec za to?
Na to je těžké odpovědět. Už jako děcko jsem věděl, že chci něco takového vyhrát. Mými idoly byli Zátopek a Frištenský. Sám jsem začal zápasit s klukama na vesnici a běhat po lese jako Zátopek. Nakonec zvítězil zápas. Líbilo se mi, že je v něm i taktika. Nejen dřina.

Běhal jste taky při tréninku v bagančatech jako Zátopek?
Taky, hodně. V oranici, v hlubokých brázdách. Napadl sníh, já nazul traktory a šlo se. Uprostřed pole rostla malinká lípa. Vždycky jsem si sám pro sebe řekl: Jestli doběhnu na plné pecky až k té lípě, tak jsem vyhrál. Bláto pak ode mě stříkalo na všechny strany. Dělal jsem různé ptákoviny. Jel jsem večer ve čtvrt na deset z Ostravy z tréninku domů a moje přítelkyně, budoucí manželka, už na mne čekala se stopkami v ruce a šli jsme do lesa, kde jsem měl opičí dráhu. Měřila mi čas.

Nereptala?
Ani ne. Brala to se mnou sportovně. Prostě jsem měl ještě tréninkovou fázi navíc.

Vyplatilo se. I díky tomu jste asi došel až k olympijskému zlatu.
Mnichov 1972, to byl vrchol. Ale zase tak často na to nevzpomínám. Nežiju ze vzpomínek. Napadne mě to, když vidím, jak někteří naši sportovci něco vyhrají a hrají jim hymnu. Pak mám i slzy v očích.

Když jste stál na mnichovských stupních vítězů, taky jste plakal?
Ne. Opravdu mě to přemůže spíše teď, když se na sport koukám v televizi. Až musím od ní odejít, aby to na mně nebylo vidět.

Do pláče muselo být kvůli vám na olympiádě 1972 hlavně řeckému králi, který byl připraven předávat zlato krajanu Galaktupolusovi.
Ano, byl u toho našeho finále. Chtěl mu předávat zlatou. A vypadalo to, že mu ji předávat bude. Stál jsem proti Řekovi, který byl velkým favoritem. I rozhodčí byli nachystaní, že mu budou přát. V prvním kole mě brali na hůl, ale celá hala začala fandit mně. Pochopili, že se děje příkoří. A já Řekovi nedal šanci. No jo, to byl Mnichov. Ale mě spíš mrzí další olympiáda, v Montrealu.

Proč se to nepovedlo i tam?
Prohrál jsem ve finále s Rusem, tak blbě! Sedm minut 0:0, bili jsme se o každý milimetr. V sedmé minutě jsem ho měl tak chyceného, že... No, je to asi jako ve fotbale nedat penaltu. Pomalu se to nedalo prohrát. Jenže já už toho měl taky dost. Říkal jsem si: jenom naberu dech a rozhodnu. Věděl, že je zle, tak zariskoval. Hodil mě přes hlavu. To jsem vůbec nečekal. A už jsem ho nedohnal.

Byl jste na sebe navztekaný?
Pořádně.

Rozkopal jste v šatně koš, jak to dělají hokejoví trenéři?
Takové věci jsem dělal, když jsem byl mladší. Jednou jsem na turnaji v Polsku skončil druhý a dostal jsem takovou krásnou křišťálovou vázu. Mrsknul jsem s ní o zem, chtěl jsem tu za první místo. Manželka mi ji pak slepila, dodneška ji máme doma.

Pral jste se někdy i mimo žíněnku?
Já si radši zazpívám, než bych se pral. Ale asi dvakrát v životě se mi to přihodilo. Člověk je tak otlučený, že rána od normálního kluka je pro vás jak pohlazení. Na ni nereagujete, spíš se zasmějete. No, pak ho vezmete do rukou a jen tak vystrašíte, hodíte do vzduchu. Ale jak říkám: snažím se tomu vždycky vyhnout. Navíc mě v okolí znali, takže to na mě ani nezkoušeli. Jen jednou na mě v Ostravě nastoupili nějací Poláci, kteří o mně asi neslyšeli.

Jak dopadli?
Popadali. Skončili tak, že měli hlavy v pisoárech, já je sekal za hlavu a kopal do zadku. Jeden jen tak vystrčil ruku a prý: "Pan bardzo dobrze žiweny" ("Pán je hodně dobře natrénováný.") Smál jsem se. Ale co jsem si neuvědomil: ten den jsme měli jít tancovat a já měl celou košili od krve.

Tak to jste si pak asi už moc nezatancoval.
Co vám budu povídat! Zábava skončila, už to nebylo ono (úsměv).

Autoři:

·                                 Lukáš Hron
MF DNES